Dědičné nemoci u kooikerhondje

MVDr. Markéta Grešíková

Plemeno kooikerhondje je známo už od 16. století, kdy bylo chováno jako společník rodiny, malý lovecký pes k lovu kachen, drobných hlodavců i lišek. Široké použití zformovalo geneticky všestranného, odolného psíka s dobrou povahou. Během 2. světové války a po ní došlo k obrovskému úbytku jedinců tohoto typu a jen díky úsilí baronky Van Hardenbroek van Ammerstol se podařilo plemeno znovu oživit. Do chovu bylo během 20 let zařazeno celkem 25 jedinců a úzká příbuzenská plemenitba sebou přinesla celou řadu zdravotních problémů. Po rozšíření chovu byla v Holansku zavedena přísná opatření na odstranění dědičně podmíněných nemocí a případných nežádoucích povahových vlastností. Tato opatření přejímají zodpovědné chovatelské kluby po celém světě.

U jedinců plemene kooikerhondje se vyskytují následující nemoci:

VWD – Von Willebrandt disease – jedná se o poruchu srážlivosti krve. Projevuje se ve třech formách, které se liší závažností. Z chovu se vyřazují všichni postižení jedinci, a protože v současnosti máme možnost provádět genetické testy, jsou vyloučeni i přenašeči. V Holandsku je povinné testování všech jedinců zařazovaných do chovu. U nás se DNA testy vyžadují u všech chovných psů i fen, jejichž rodiče nejsou testováni. Protože se u potomků VWD DNA testovaných zdravých jedinců nemůže vyskytovat postižený gen – neměli ho jak získat – jsou považováni za nemoci prosté. V tomto případě je ozdravění chovu snadné a rychlé.

Katarakta – u kooikerhondje se objevuje šedý nebo zelený zákal. Onemocnění vzniká z různých příčin a může být dědičného původu. Genetické testy jsou specifické pro každé plemeno, takže není možné využít u nás prováděné testy a zatím o nich nemáme ani informace ze zahraničí. Vzhledem k poměrně malému počtu jedinců plemene je možné, že výzkum dosud neproběhl. Jsme proto odkázáni na klasické ophtalmologické vyšetření, které je nutno opakovat u chovných jedinců každé dva roky. Onemocnění se může projevit už v mládí od 1 do 4 let i později, první příznaky mohou být při podrobném vyšetření patrné i u štěňat. Eliminace z chovu je proto obtížnější, protože vyšetření nezachytí přenašeče bez příznaků. Z chovu je proto nutno vyloučit nejen postižené jedince, ale i jejich rodiče – oba jsou přenašeči – a přímé potomky. Sourozenci mohou, ale nemusí být přenašeči a proto mohou být po vyšetření do chovu zařazeni.

Luxace pately – u některých jedinců se objevují změny v anatomické stavbě kolena, které vedou k větší pohyblivosti čéšky a ve vážnějším případě i k vyskočení čéšky dovnitř nebo ven. Tento stav je bolestivý a vede ke znehybnění končetiny, pes skáče po třech nohách. Spontánně nebo opatrnou manipulací se vše vrátí k normálu a kulhání okamžitě vymizí. Pevnost vazů fixujících čéšku testuje specialista ortoped pouze mechanickým vyšetřením, bez narkózy. RTG vyšetření obvykle není třeba. Do chovu jsou zařazeni jedinci s volnou patelou pouze ve spojení s pevnou patelou. Na psech s luxací čéšky v boční poloze se nedoporučuje chovat.

Epilepsie – onemocnění projevující se typickými záchvaty typu grand male – spojené s křečemi, sliněním a ztrátou vědomí nebo petit mal – mírnější záchvaty, rozostřený, nepřítomný pohled, nevnímaní okolí. Do tohoto typu onemocnění patří také netypické projevy, jako např. chytání neexistujících much. Záchvaty mohou vznikat z různých příčin, proto je pro určení diagnózy vždy třeba vyloučit jiné onemocnění. O epilepsii hovoříme při opakovaných záchvatech, nejméně dvou až třech bez nalezení příčiny – zvíře se jeví jinak zcela v pořádku a všechna vyšetření jsou ve fyziologických rozmezích. Může se jednat o dědičné nebo idiopatické (neznámá příčina) onemocnění. Eliminace z chovu je obtížná, protože záchvaty se mohou projevit ve vyšším věku, kdy už jedinec zasáhl do reprodukce. V chovech lze vysledovat linie, ve kterých se objevuje epilepsie častěji. Na postižených jedincích se nedoporučuje chovat a dále není vhodné opakovat spojení, kde se epilepsie opakovaně projevila.

Hereditární (vrozená) nekrotizující myelopatie – degenerativní onemocnění páteře, připomínající roztroušenou sklerózu u lidí. Nemocní jedinci ochrnou a musí být utraceni dříve, než dosáhnou reprodukčního věku. Jejich rodiče jsou přenašeči a jsou tedy vyřazeni z chovu. Sourozenci postižených jedinců mohou, ale nemusí být přenašeči, přesto je pro velkou závažnost této nemoci lépe na nich nechovat.

To jsou základní onemocnění, uváděná v literatuře v souvislosti s plemenem kooikerhondje. Neznamená to, že se u jedinců tohoto plemene nemohou vyskytnout další dědičná onemocnění, ale jejich výskyt je sporadický a neobjevují se častěji než u ostatních plemen. Z praxe v ČR je třeba upozornit na výskyt Cushingova syndromu, který se ve velmi raném věku projevil u dovezeného psa a vedl k jeho následnému utracení (viz. In Memoriam).

Pro budoucí majitele kooikerhondje lze doporučit uvážlivý výběr zdravého, aktivního, typicky stavěného štěněte, s dobře uzavřenou fontanelou, nejlépe za přítomnosti odborníka, nebo štěně alespoň krátce po zakoupení nechat prohlédnout veterinářem. Informace o zdravotním stavu je vhodné zapsat do kupní smlouvy, nárok na reklamaci štěněte má nový majitel 6 týdnů od data uzavření koupě. To je velmi krátká doba na projevy většiny dědičných onemocnění, takže následná rizika nese majitel.

Na chovateli je pečlivý výběr rodičovského páru a zodpovědný přístup při výskytu jakýchkoliv vad či problémů se štěňaty, což mimo jiné obnáší i nahlášení takovéhoto stavu poradkyni chovu. Také omezení počtu štěňat jednoho rodičovského páru na méně než 12 před dalším spojením a omezení působnosti jednotlivých psů v chovu na 3 krytí ročně v jedné zemi vede k větší variabilitě genetické informace u štěňat a tím k omezení výskytu dědičných onemocnění.